S výhledem na Fudži

Svátky ústavy, zeleně a dětí na začátku května jsme oslavili výstupem na Lysou horu – Kenašijamu. Chtěli jsme vidět horu Fudži, ale slyšeli jsme, že od té doby, co byla zapsána mezi světové dědictví UNESCO, na ní lezou tisíce lidí denně. Navíc je to pustá kamenitá hora krásná spíše zdálky. Proto jsme se vydali do hor kousek na sever od Fudži. Po výletu do Českého Středohoří to byl náš druhý společný čundr s Martinem. Dojeli jsme šinkanzenem do stanice Shin-fuji a odtamtud autobusem na květinový festival u jezera Motosu, kde má být jeden z nejkrásněji barevných výhledů na světě. Vypadalo to tam skoro jako na obrázku, ale floxy ještě nebyli úplně rozkvětlé, zato lidí tam bylo tolik, že téměř zakrývali výhled na Fudži. Tak rychle nabrali vodu a vydali se do hor. Vodu jsme možná spíš ukradli, protože jediný zdroj byly barely u toalet na umývaní rukou. Naštěstí jsme si koupili na výlet filtr na vodu, tak jsme ji mohli použít i když prý nebyla pitná. Další vodu jsme potkali až od dva dny později pokud nepočítám sníh. Ale i sníh se dá použít na vaření. Na turistické cestě jsme ten den už nikoho nepotkali, tak jsme získali dojem, že jsou hory dost opuštěné. V půl sedmé večer jsme konečně došli na malou plošinku s výhledem na Fudži, kde se dal postavit stan. Zároveň to bylo rozcestí čtyř cest, ale v tak prázdných horách by to nemělo vadit. První turista kolem proběhl v naprosté tmě v devět večer. Další začali přicházet kolem páté ráno. Když jsme se v osm pustili do snídaně bylo rozcestí už docela rušné. Všichni se nás ptali odkud jsme, kam jdeme, jak se nám líbí Japonsko, vyfotili se s námi, dali nám nějaké dobroty … Prostě jsme měli tolik hostů, že na další cestu jsme se vypravili až v jedenáct.

Cestou na „horu deště“ Amegatake pálilo sluníčko a Fudži byla pořád na dohled. Na vrcholku jsme potkali českou rodinku. Za Amegatake se najednou zatáhlo a výlet pokračoval v mlze, jen občas se nám Fudži ukázala. Na konci dne jsme měli sejít 50 minut dolů a najít pramen. Scházeli jsme po šíleně prudké cestě hodinu, hodinu a půl a nikde žádná voda. Pak už jsme vzdali vodu a začali hledat jen plošinku na spaní. Nakonec jsme našli velice šikmou plochu, kde se dal postavit stan. Pak se nám zlomila tyčka od stanu. Martin to docela spravil pomocí náplasti a klacku. Celou noc jsme klouzali dolů, ale stan to vydržel. Ráno začalo tím, že se mi skutálela ze stráně bomba k vařiči. S rozvázanými tkaničkami jsem se ani nesnažila ji doběhnout, jen jsem zoufale volala stůj. Martina ve stanu to dost vyděsilo, protože slyšel zoufalé fůj a nedokázal si představit nic tak odporného, aby to u mne vyvolalo tuto reakci. Se zavázanými tkaničkami jsem nakonec bombu našla, sbalili jsme se a vydali se na další cestu dolů. Šli jsme ještě asi 2 hodiny z kopce. Prameny jsme vůbec nenašli a začalo pršet. Už jsme byli z neustálého klesání dost znavení, když nás předešla skupinka důchodců. Jedna paní tam vypadala asi na 70. Mohli jsme se utěšovat jen tím, že neměli tak těžké batohy.

Nakonec jsme sešli úplně dolů k řece, což nebylo v plánu. Pršelo, byli jsme v údolí, tak jsme se rozhodli, že si putování o den zkrátíme. V lesní svatyňce jsme se schovali před deštěm a uvařili si oběd. Kolem chodili turisté a jeden manželský pár se přišel pomodlit. Nabídli jsme jim čaj, ale s poděkováním ho odmítli. Nevíme, jak moc jsme naším obědem svatyni znesvětili. Japonec se pod stříškou převlékal, tak snad ani oběd není tak strašný přečin. Přispěli jsme do kasičky a důkladně po sobě zametli – proutěná košťata jsou tu všude. V dešti jsme došli na poslední autobus. Nebyli jsme si úplně jistý naší schopností orientovat se v japonských jízdných řádech. Autobus nakonec přijel. Dokonce i vlak jsme stihli a před půlnocí jsme dorazili domů.